Vyrazit ven časně ráno na Nový rok byl boží nápad. Jeden den v roce, kdy si člověk chodí a chodí, zatímco většina spí až do poledne nebo jí dlouho trvá se vzpamatovat z předchozího večírku. Alkoholem vonící člověk bude spíš hledat Vincentku, pomalu srkat silný vývar nebo se ládovat zbytkem tučného salámu než si plánovat pěší výlet do přírody. Takové podmínky pro túru my máme tuze rádi!
„Vojti, neměli bychom si na cesty pořídit pepřák?“ ptám se docela vážně myslíc na svou kamarádku Lindu, která jej nosí a je podobně bojácná. Nemluvě o té brzké tmě!
„Jako na co?“ zvolá Vojta.
„Co kdyby nás někdo přepad’?“ Přece!
„Zbojníci myslíš?“
„No,“ zaváhám.
„Copak žijem v 15. století? Že by se tam v zákoutí pod Karlštejnem schovávali zbojníci?“ zeptá se Vojta.
„Tak já si vezmu támhlencty sirky, kdyby na nás šel medvěd!“ napadne mě.
„Jojo, kolem Karlštejna se to bude určitě medvědy hemžit,“ rezignuje Vojta s obličejem v dlaních.
„Kdo jsou vlastně ti zbojníci?“ vzpomenu si po chvilce.
„Něco jako bandité, archaicky,“ vysvětluje mi láskyplně Vojta znaje moje jazykové limity.
Nasedáme do vlaku, náš oblíbený eko-racio přepravní prostředek.
Během cesty se o Vojtovi dovídám spoustu věcí, přestože se známe docela dlouho. Třeba jsem netušila, že nemá přes den rád tunely, protože je v nich nepřirozená tma. Že nemá rád nekvalitní sluchátka, skrze která slyšíte, co si dotyčný pouští, hlavně to duc-duc na celý vagón, to se dalo vytušit. To vlastně nejde ani nevnímat, když jste ve vagónu téměř sami, jen to hezké ticho ruší spolucestující s těmi sluchátky na druhém konci. Idylická cesta je jen na filmovém plátně, vzdychnu si a doufám, že mě rozečtená kniha přenese do jiného světa.
Zase míříme na Berounsko, na Karlštejn tentokrát.
První zastávkou jsou vodopády. Těšili jsme se na ně jak na první sníh sazóny a… vono-to-tentononc. Nejpodivuhodnější vodopády v Čechách a vůbec. Nechceme příliš prozrazovat detaily tohoto monumentu, ale stojí zato připravit fantazii k práci. To pak máte úplně stejný zážitek, jako když poprvé stojíte u Mumlavských vodopádů!
Na kopce nadávám s vidinou hezkého léta na slovinských horách už méně. Je skvělé mít ty nejhorší kopce na úplném začátku cesty, na tu bolest všeho pak zapomenete natotata.
Vojti, prosím, příště úplně stejně!
Vojta je vrchní plánovač našich cest. Já do toho nemluvím a ani se do toho nijak neženu, abych nebyla jakkoliv za cokoliv bita. I když je Vojta zlatý kluk, tak já se raději možným nepříjemnostem vyhýbám.
Jsme zvyklí na polní cesty, amok šílenství ovšem dorazí, když cesta = pole. Šli jsme přímo po poli. Po rozoraném poli. Pole bylo rozbahněné tak, že jsme z bot měli něco jako bahnice – představte si sněžnice vytvořené z bahna. Strašně těžko se nám zvedaly nohy. Koukala jsem kolem sebe, kde by tak mohla být tvrdá zem. Kilometr nic než jen bahno a víc než bahno, a tak se z idylického výletu stal úzkostlivý boj mezi vámi a zemí.
Příště se podíváme pořádně na mapu, jestli cestou nemusíme jít polem. A kdybychom náhodou vážně museli, tak tomu musí přát i počasí.
Vojti, prosím, příště skoro stejně.
Cestou, už v lese na pevnější půdě, nás míjí starší pár. Paní si čistí boty, načež jí říkám, že je to zbytečné, že je čeká šílené pole. Zvesela děkuje a já děkuju vesmíru za tu titěrnou mezi-lidskou interakci.
O hodinu později míjíme rodinu s dospívajícím děvčetem. Hned mě zaujaly její růžové chundelaté válenky. Jako nové. Už v té části výletu se na ně děvče smutně dívalo, kdyby tak tušila, co ji ještě čeká!
Milé slečny a milí chlapci, na Karlštejn ze Srbska jedině v obuvi, která má už kus života za sebou, chystáte-li se jít po žluté. Jinak budete šíleně smutné princezny a princové!
Zase se nám vyplatilo sejít ze značené cesty. Vyměnili jsme silnici za cyklotrasu a velmi se podivovali tomu, že daná cyklotrasa je cyklo- a ne pěší. Na těch kamenech a úzké cestě, aby se jeden nepřizabil!
Když jsme dorazili do Karlštejna, lid už byl na nohou. Pochutnával si na kávě, trdelníku nebo opečené klobáse. Jeden gastro-podnik vedle druhého. Gastronomické Silicon Valley, komentoval Vojta. Vládní nařízení jim musí dávat pěkně zabrat! Pohledem jsem raději uhýbala ze všech těch zavřených dveří a vyhlížela horizont.
Vlakové nádraží v Karlštejně přineslo Vojtovi do života zmatek. Chřoupeme plátky nakrájeného jablka, usmíváme se a jsme vděční za ten hezký výlet, zatímco na třetí kolej přijíždí vlak do Prahy a my se honem musíme dát do běhu, abychom vlak stihli, protože na třetí kolej se člověk dostane jedině podchodem a my si v klidu a míru postávali ještě před chvílí na opačné straně.
Nádražní budova v Karlštejně stojí vlevo, nikoliv vpravo, jak je tomu například v Dobřichovivích či v Řevnicích a vůbec tím směrem, když chcete jet zpátky na Prahu. To jenom pro případ, že se náhodou chcete spoléhat na svůj orientační smysl a ignorujete informační tabuli.
Kantáre. Dneska se mi bude spát tak sladce a lehce! Nohy skoro necítím a hlava mi padá už teď, ale chtěla jsem vám všem ještě jednou popřát.
Ať máte pevnou půdu pod nohama!